Brodění pod Lazeščinou.

    Zastavujeme u benzinové pumpy,  kde tankují některé posádky benzin.  Ručičkové stojany,  známé snad již jen z filmů pro pamětníky i s pumpařem a jeho postelí,  vše obehnáno drátěným pletivem.  Marně hledáme vchod.  Obsluha se nás táže kolik litrů chceme a po zaplacení nám dírou v pletivu prostrkuje hadici.
   Hadice po chvíli praská a proud benzínu sprchuje ty pomalejší.
   Čekáme co bude dál.
  Pumpař s ledovým klidem vtáhne hadici zase dovnitř,  nožem ji zkrátí,  sundá výčepní pistoli a znovu ji nasadí. Pro jistotu spoj omotá drátem.

    Naznačuje nám aby vozidlo popojelo blíže,  tak aby kratší hadice stačila.

   Opodál vidíme Nivu na kraji řečiště,  za ní připojený vozík,  do něhož nakládají dělníci písek z řeky.  Všichni se jedeme podívat.

   Nenucená výzva! 
   Okamžitý nápad!.
   Nikdo se neptá a vjíždíme na okraj suchého řečiště.   Když tak stojíme na tom kamenitém dně a vedoucí výpravy je zrovna v nedohlednu a čeká se na něj, tak brodíme.
 
   První jede jako obvykle „Géčko“.  Ponoří se do vln,  ale na kapotě vodu nemá.
  Teprve naše Niva se pořádně vymáchá.  Sice nám natekla voda do reflektoru,  ale nikam jinam,  což se o ostatních vozech říci nedá.
Připomíná nám to loňské záplavy na Moravě,  kdy jsme také brodili několikrát denně a voda šla až na přední sklo.  Tam jsme utopili oba reflektory.

   Snažíme se na druhém břehu najít další cestu,  ale asi po pěti stech metrech začíná bažina v niž by se utopil snad i slon.  Návrat na levý břeh je proti silnému proudu,  který Nivu strhává.
   I podruhé zdoláváme řečiště bez problému. 

  Jaké je překvapení ostatních,  když vystupujeme ze suchého vozu.  Dokonce to někdo vyfotil.

   Vytváříme pro místní obyvatele neobvyklou podívanou,  na kterou jen tak nezapomenou i když  brodí jen čtyři vozidla.  Na nábřeží najednou stojí desítky diváků.  Někteří nám fandí a mávají,  jiní se zlobí. Zarážející je skutečnost,  že ani místní neznají kvality Nivy ač s nimi jezdí  denně.

   Dále nečekáme. Osvěženi vodou a plni dojmů se vracíme na základnu.

   Návrat měl být jako obvykle, poklidným stoupáním podél potoka až na chatu. Ale chlapce,  posedlé ježděním v terénu,  vůbec nenaplňovala jízda po silnicích.
   Sice připomínala terénní jízdu,  ale přece jen v rovině asfaltu.
 
 
  Text: Antonín Nešpor  foto: Jiří Kropáček
cestopis Expedice Ukrajina 98 si lze vypůjčit ve Veřejné knihovně Lidice